Výstup na Kilimandžáro
Kilimandžáro, to je především výzva. Výzva, kterou buď okamžitě zamítnete, nebo jí podlehnete. Jednoho dne vás parta dobrých přátel a zároveň klientů Cestovní kanceláře NOVA přesvědčí, že je třeba jí podlehnout, a vy, bez svého vlastního vnitřního přesvědčení o vhodnosti nebo nevhodnosti tohoto nesmírně náročného výstupu pro vaše klienty, se přistihnete, jak vše pečlivě studujete, připravujete a nakonec posíláte nabídku.
Přátelé neváhají, okamžitě s nabídkou souhlasí a najednou je tu skupina 12 nadšenců, z nichž nejmladšímu je 40 a nejstaršímu 67 let (věkový průměr ….), kteří této výzvě budou čelit. Čím více se ale den "D" blíží, tím více ve mně sílí pochybnosti o vhodnosti a bezpečnosti tohoto výstupu pro celou naši skupinu. Vždyť ani tak dobře připravená Martina Navrátilová, nebo Abramovič, výstup nedokončili a horu nezdolali.
Odlétáme z Vídně přes Istanbul do Nairobi, odkud se pak vydáváme do Moshi. Moshi (svahilsky znamenající " v oparu, nebo pod mrakem") je město necelých 50 minut jízdy od vstupní brány Maranga gate, kde máme zahájit náš 5 denní trek - 3,5 denní výstup nahoru na vrchol (s překonáním 4.000 m výškových a 35 km vzdálenostních) a totéž za 1,5 dne zpět k bráně Maranga gate.
Den před výstupem se v hotelu setkáváme s naším velmi sympatickým a inteligentním průvodcem Prospou (28 roků), který nám při setkání sdělí, že jsme skupina stará a tak že uvidí po prvním dnu výstupu, jak jsme připraveni. Tady nutno podotknout, že probíhala před odletem do Afriky lehká společná příprava téměř celé skupiny: pěší vycházky, víkendová túra v Roháčích, cyklistické výlety. Po podrobném seznámení se se všemi aspekty a záludnostmi výstupu a informacemi o průběhu celé akce s průvodcem Prospou se vnitřně uklidňuji a získávám pocit, že pod jeho vedením výstup zvládneme a snad i dokončíme. V té chvíli však vůbec nikdo z nás netuší, jak těžké to všechno bude.
První den výstupu zahajujeme registrací u Maranga gate. Oficiality jsou trošku zdlouhavé a tak zatím zjišťujeme u těch, kteří se již "odregistrovávají", zda to "dali" a jaké to bylo. Většina z nich optimisticky říká, že vyšli na vrchol, ale že to bylo těžké, že byla hrozná zima atd. To ještě netušíme, že informace jsou v podstatě nepřenositelné. Dokud to všechno nezažijeme, nemůžeme jim rozumět, ani to pochopit. A tak vyrážíme velmi optimisticky z nadmořské výšky 1970 m.n.m. velmi pomalým tempem z Maranga gate na náš první úsek do Mandara hut do nadmořské výšky 2700 m.n.m. Prospa nám představuje své další kolegy - jeho zástupcem je průvodce Simon, další pomocní průvodci jsou pak Kevin, Makula a Leonard. O dalším personálu zatím nic nevíme a také ještě netušíme, že na naši 12-ti člennou skupinu je celkem 28 osob personálu – 5 průvodců, 2 kuchaři, 3 číšníci a 18 nosičů.
Nechápeme, proč jdeme tak pomaloučku (to se ale později ukázalo jako jedna ze 3 zásadních podmínek úspěšného výstupu) a tak si alespoň zpíváme. Procházíme deštným lesem, fotografujeme, zdravíme se s těmi, kteří už mají výstup za sebou a přejí nám good luck! (ani netušíme, jak moc ho budeme potřebovat). A taky pijeme! Vodu samozřejmě, protože naším úkolem je vypít cca 4 litry vody mimo dalších tekutin jako čaj a polévka. I tato podmínka, kterou jsme museli opravdu pečlivě dodržovat, se později ukázala jako zásadní. Po asi 4 kilometrovém výstupu máme svůj první oběd v přírodě, a velice nám chutná. A pak už nás čekají poslední 2 kilometry do chatového campu Mandara Hut, kde strávíme svoji první noc. Všech 12 účastníků expedice je ubytováno v jedné místnosti nad jídelnou, protože jsme dorazili jako poslední a všechny chatky pro 4-6 osob už byly rozebrány. Nevadí, hlavně že nám nepřidali nikoho cizího. Je to docela sranda, až na to, že se tu noc skoro nevyspíme. Dodržení pitného režimu donutí každého minimálně 2x za noc odejít na záchod a tak při vrzání schodů, dveří, patrových postelí, jsme vlastně permanentně všichni vzhůru nebo v polospánku. Nevadí, snad bude další noc lepší. Ještě než jsme se uložili ke spaní, absolvovali jsme aklimatizační výstup asi 100 m výškových nad camp a vrátili se zpět. I tato třetí zásada se později ukázala jako rozhodující. Další den po snídani stoupáme ještě chvíli deštným lesem a hned nad campem narazíme na nádherné černobílé opice. Jmenují se black and white. Nikdy jsme podobné neviděli. Je tu také modrá opice Blue monkey (my ji vidíme jako černou, ale průvodce tvrdí, že je modrá).
Po krátkém focení už stoupáme pomalu vzhůru. Dnešní trasa měří 11 km a projdeme při ní krajinou s krásnými dřevinami, vřesovišti a endemickými rostlinami až do campu Horombo Hut v nadmořské výšce 3.700 m.n.m. Během tohoto dne ještě někteří účastníci výstupu zpívají a vydávají různé zvířecí zvuky a tak se Prospa baví tím, že jim přiděluje přezdívky ze zvířecí říše. Honza je Simba (lev), Lubo je Zebra, Dorik je Dragon, Pavel dostává jméno Leopard a Karel Rainow (nosorožec). Neustále šlapeme v pomalém a pravidelném tempu, za pokynů našich průvodců: pole, pole… pomalu, pomalu, dodržujeme pitný režim. V poledne dorážíme na místo, kde máme připravený teplý oběd. Bohužel ale těsně před ním začíná pršet a vlastní oběd proběhne za opravdového lijáku, kdy někteří radši jídlo vzdáváme, jiní ho dojídáme na odpudivých dřevěných kadibudkách…. Déšť sice neustává, ale je již mírnější a tak se vydáváme dále. Prší po zbytek výstupu, nálada poklesla a najednou začínáme chápat, jak velkou roli počasí bude pro náš úspěšný či neúspěšný výstup hrát. Celí promočení, prochlazení a unaveni se ubytováváme v chatkách se čtyřmi palandami a minimálním prostorem cokoliv pověsit nebo usušit. Mírné napětí v každé chatce ustupuje až s převlečením do suchého oblečení a teplým čajem s popcornem. Mytí v malých umyvadýlcích a aklimatizační výstup dnes odkládáme. Stačí ale hodina v teplém spacáku a vše je opět v pořádku. Zatím se všichni cítí dobře, žádné příznaky z nadmořské výšky a tak nás optimismus zatím neopouští. Jen doufáme, že se ráno probudíme do slunného dne.
Čtěte dále na http://milenavancurova.blog.cz/ .
